Metodika prevence

Nový přístup ke koncepci CHEERS: V jakých případech by se měla krychle používat?

V posledních letech jsme zaplavováni analýzami týkajícími se smýšlení pachatelů a psychologickými profily jednotlivců a komunit. Tisíce stránek jsou věnovány muslimům, křesťanům, extremistům, radikálům, přistěhovalcům, „delikventům“ a dalším podobným záležitostem. Pod drobnohledem zpravodajských agentur a policejních složek jsou celá společenství a sociální skupiny, což má za následek, že velká část populace ztratila důvěru ve státy a nadnárodní instituce a byla dohnána k různým formám eskalace a protestů. Dosáhli jsme bodu, kdy nejčastější aktivitou sociálních médií je právě vytváření profilů a jejich využívání k hromadnému dohledu. Díky této kombinaci si sdělovací prostředky a politici budují kariéru, shromažďují zdroje a získávají moc.

Hned na začátku bychom vás proto chtěli ujistit, že „krychlový“ model analyzuje pouze skutečné problémy, tj. jedná se o neutrální bezpečnostní nástroj. Případy, které budou analyzovány pomocí „krychle“, jsou srovnatelné a opakující se podle schématu definovaného zkratkou „CHEERS“, která bere při definování problému v rámci cvičení „krychlového“ modelu v úvahu šest prvků: Community (společenství); Harm (újma); Expectation (očekávání); Events (události); Recurring (opakující se) a Similarity (podobnost).

• Do kategorie společenství spadají problémy, se kterými se setkává „veřejnost“, to znamená stratifikace různých podskupin (nebo dílčích společenství) složených z jednotlivců, většin a menšin, podniků, státních orgánů, stran a dalších skupin.
• Aby se nějaká událost mohla stát součástí cvičení, musí mít dopad na veřejnost, musí způsobit újmu celé komunitě nebo její části. Závažné trestné činy řešíme v rámci porušování zákona a definující charakteristikou problémů je na rozdíl od současných metod SPK (Clarke a Eck, 2003) zákonnost včetně právních preventivních opatření.
• Očekávání zahrnují to, co komunita (nebo velká část jejích příslušníků) od bezpečnostního systému při řešení příčin vzniklé újmy očekává.
• Události odkazují na řetězec bezpečnostních incidentů klasifikovaných jako „závažné trestné činy“, jak jsou definovány v Palermské úmluvě a směrnici (EU) 2017/541.
• Opakující se znamená, že podobné incidenty se musejí opakovat v podobných prostředích. Mohou to být příznaky akutního nebo chronického problému. Ať už jsou příznakem akutního nebo chronického problému, pokud se nepřijmou určitá opatření, budou se vyskytovat i nadále, a proto je důležité jim předcházet. Pokud se opakování nepředpokládá, nemusí být řešení problému nutné.
• Podobnost znamená, že události jsou podobné nebo příbuzné. Všechny mohou být spáchány stejnou osobou, mohou se stát stejnému typu oběti, vyskytovat se na stejných typech lokalit, odehrávat se za podobných okolností, zahrnovat stejný typ zbraně nebo mít společný jeden nebo více dalších faktorů. Bez společných rysů máme namísto problému, který by se dal řešit pomocí krychlového modelu, nahodilou množinu událostí. Se společnými rysy máme vzorec událostí. Vzorce trestné činnosti a narušování veřejného pořádku jsou často příznaky problémů.

Motivace jako součást racionální teorie

Chceme-li pochopit charakter nových forem „závažné trestné činnosti“ zejména v oblasti prevence „před trestnou činností“, musíme kromě tradičního modelu CHEERS v SPK zavést nové analytické faktory.

To nás přivádí k tomu, abychom do proměnných „krychle“ zavedli téma motivace, které u určitých činů představuje spíše situační příspěvek než složku profilu pachatele, a „připravenosti“, dvě v podstatě nové složky, které dodávají krychli na dynamice.

V nedávno přijaté směrnici (EU) 2017/541 je definována premisa terorismu:

…tedy závažným způsobem zastrašit obyvatelstvo nebo protiprávně přinutit vládu nebo mezinárodní organizaci, aby jednaly určitým způsobem nebo aby se jednání zdržely, nebo závažným způsobem destabilizovat či zničit základní politické, ústavní, hospodářské nebo sociální struktury země nebo mezinárodní organizace. Za teroristický trestný čin by mělo být považováno rovněž vyhrožování spácháním takovýchto úmyslných činů, pokud se na základě objektivních okolností zjistí, že toto vyhrožování bylo činěno s jakýmkoli takovým teroristickým cílem. Činy, které mají za cíl například donutit vládu, aby jednala určitým způsobem nebo aby se jednání zdržela, avšak nejsou v taxativním výčtu závažných trestných činů zahrnuty, se naproti tomu za teroristické trestné činy podle této směrnice nepovažují.[1]

Pokud jde o závažnou a organizovanou trestnou činnost, Palermská úmluva stanoví tři základní kritéria pro definování široké škály typů trestných činů, u nichž hraje roli rozsah získaného hmotného prospěchu:

„Skupina organizovaného zločinu“ znamená strukturovanou skupinu tří či více osob existující po určité časové období a jednající ve vzájemné dohodě za účelem spáchání jednoho či více závažných trestných činů či trestných činů stanovených v souladu s touto Konvencí za účelem získání přímého či nepřímého finančního či jiného hmotného prospěchu;

(b) „Závažný trestný čin“ znamená jednání představující trestný čin postihnutelný trestem odnětí svobody v délce nejméně čtyři roky nebo závažnějším trestem;

(c) „Strukturovaná skupina“ znamená skupinu, která není náhodně utvořena za účelem bezprostředního páchání trestného činu a která nemusí mít formálním způsobem definované funkce svých členů, nepřetržitost svého členství ani rozvinutou strukturu.[2]

Největší rozdíl mezi těmito dvěma jevy proto představují deklarované záměry, často i mimo základní fenomenologii nebo logistiku, které se v určitých časových fázích a geografických oblastech mohou vzájemně doplňovat.

Mezi cíli a motivacemi však existuje zásadní rozdíl. Na jedné straně lze teroristický čin při jeho provádění přirovnat k formám organizovaného zločinu; podle svého účelu však může nabývat různých významů (a následně vyžadovat protichůdné strategie zmírňování škod). Nakonec mohou mít oba společné primární motivace mimo rámec deklarovaných záměrů. Například jak v případě politického terorismu, tak v případě organizovaných trestných činů ve stylu mafie mohou existovat společné motivace, jako je ovládnutí hmotných a nehmotných zdrojů, složek územní moci nebo ovládnutí politických systémů, ale s odlišnými nebo případně protichůdnými účely strategické nebo taktické povahy.

V mnoha případech, a to i z nedávné doby, se teroristické skupiny pokusily využít logistiku organizovaného zločinu k získání zbraní nebo zdrojů různého druhu. V nejextrémnějších případech, jako byly teroristické útoky v Itálii v 70. a 80. letech minulého století, docházelo skutečně ke společným akcím, kdy skupiny jako „Banda della Magliana“ a NAR používaly společný zbrojní arzenál. Vzhledem k rozdílům v cílech mezi různými kriminálními jevy se policii v každém případě podařilo tyto teroristické skupiny porazit tím, že využila jejich zranitelnosti. Tlak policejních akcí může fakticky determinovat konflikt mezi cíli organizovaného zločinu a terorismu. Schopnost jednat na základě odlišných konečných motivací některých aktérů v kriminální sféře je jedním z hlavních důvodů, proč analýzu motivací musíme považovat za nástroj prevence.

Z tohoto důvodu se v posledním desetiletí motivace rychle staly důležitým prvkem SPK nad rámec problémů s profilováním.

Omezit provokace Omezit frustraci a stres –          Efektivní fronty a zdvořilá obsluha. –          Více místa k sezení. –          Uklidňující hudba a tlumené osvětlení. Vyhnout se sporům –          Oddělené prostory pro znepřátelené fotbalové fanoušky. –          Méně narvané hospody. –          Pevně stanovené jízdné v taxících. Omezit vzrušení a pokušení –          Kontrola násilné pornografie. –          Zákaz práce pedofilů s dětmi. –          Poradenství, jak se vyhnout sexuálně motivovaným útokům. Neutralizovat tlak vrstevníků –          „Pije a řídí jenom blbec.“ –          „Je v pořádku říct NE.“ –          Problémové žáky ve školách „rozsadit“. Zabránit napodobování. –          Rychle napravit následky vandalismu. –          Čipy pro rodičovskou kontrolu v televizorech. –          Zamezit trestným činům „napodobovatelů“ pomocí cenzury informací o způsobu provedení.

Při studiu chování ve věznicích a hostincích si Richard Wortley povšiml, že násilné tendence jsou v obou prostředích vyvolávány shlukem lidí, pocity nepohodlí a hrubým zacházením. To ho vedlo k argumentaci, že situační prevence se až příliš soustřeďuje na příležitosti k páchání trestných činů a přehlíží rysy situace, které je vyvolávají nebo způsobují. V návaznosti na jeho práci zahrnuli Clarke a Cornish do své nové klasifikace situačních technik pět technik, které mají přispět k omezení toho, co označují za „provokování.[3] Tyto faktory jsou pro prevenci velmi důležité.

Zavedení „ideologických“ témat do tradičního modelu situační prevence však vyvolalo určitý zmatek, zejména pokud došlo k záměně narativů (smýšlení, náboženské přesvědčení, politické postoje) za základní racionální teorii „motivace“. Díky tomuto zmatení opakují modely situační prevence chyby sociálně psychologické prevence a často se vyvíjejí v prevenci teroristické kriminality, která je nejnovější verzí sledovacích systémů. Ve skutečnosti jsou narativy kromě snadné zaměnitelnosti společné také zločincům a prostým odpůrcům nebo nevinným občanům s čistým trestním rejstříkem. Při vytváření profilů a soustředění na pachatele tedy vedle rizika nepochopení dynamiky kriminálních jevů, které jsou zakořeněny spíše ve společenském prostředí než v osobě pachatele, existuje riziko střetu s některými základními právy.

Jak jsme viděli výše, právě to je jednou z hlavních výtek vůči britské strategii „Prevent“: přijetí psychologických modelů jako součásti hromadného sledování. Tyto modely byly původně testovány ve věznicích za účelem studia zločinců, ale poté byly použity v programech hromadného sledování s cílem vypozorovat „změny v populaci“ v očekávání, že odhalí „vysoce rizikové pachatele“ na základě smýšlení, přesvědčení a názorů. Tyto politiky vedly spíše k nárůstu kriminálních jevů než k jejich omezení, protože v „podezřelých“ komunitách vyvolaly značný „odpor“.

Zdá se, že poslední pojetí situační prevence terorismu (SPT) se dopouští omylu předchozích modelů sociologické a psychologické prevence, když mezi „proximální faktory trestné činnosti“ zahrnuje při analýze pachatelů nedbalostních a nenásilných trestných činů „kognitivní předpoklady“ a vytváří problém „neutralizujícího“ smýšlení a pocitů odporu (Belli a Freilich, 2009, s. 188–189 o odpůrcích daní). Tím, že se vyvinulo v SPT, v podstatě přejalo teorie „dopravního pásu“ nesoucí silný ideologický obsah, který se spíše než preventivním a ochranným faktorem stal faktorem kriminogenním.

Ve skutečnosti tyto současné preventivní teorie pomáhají při řešení kriminality v reálném světě jen málo, protože mají sklon hledat příčiny ve vzdálených faktorech souvisejících s profilem pachatelů, jako jsou výchova v dětství, genetická výbava, ideologie, přesvědčení a psychologické nebo sociální procesy. Většinou jsou mimo dosah každodenní praxe, vyžadují riskantní ideologické konstrukce „rizikových ukazatelů“ spojených s jedinou (nebo skupinovou) osobností a vystavují policejní činnost riziku porušování základních práv a mezinárodních úmluv. A nakonec nutí neutrální instituce, aby se staly propagandisty dočasných vlád.

Z tohoto velmi specifického důvodu, který má důležité technické a právní důsledky, si „krychle“ udržuje základní preventivní strukturu klasického procesu SPK, odmítá rozšíření na SPT, ale vytváří rámec pro motivace a následné „měkké preventivní techniky“ v jiném novém inovativním a dynamickém modelu.

V rámci „krychlového“ modelu jsou ideologie, přesvědčení a smýšlení součástí dynamické a environmentální souhry a nepovažují se za „hlavní příčiny“.

Tyto vysoce citlivé faktory jsou specificky spjaty s konkrétními situacemi a nejsou považovány za původce trestné činnosti. Motivace jsou multisémantické, situačně a časově propojené, a z tohoto důvodu mohou s tímto typem „ukazatelů“ manipulovat všechny konkurenční strany.

Být radikálem v Římě nebo Berlíně je docela jiná věc než být radikálem v Damašku nebo v Káhiře. Rozdíl spočívá v tom, že v Římě a Berlíně platí svoboda a zákony, klíčové faktory politické legitimity a základní kameny práva.

„Takže pokud jste Číňan, největší hrozbou jsou pro vás právě teď tibetští, ujgurští a další nacionalisté. Pokud jste v Iráku, pak je to náboženství (sektářství je mnohem větší nebezpečí než povstání). Pokud jste ve Španělsku nebo na Srí Lance nebo v Turecku, jsou to nacionalistické snahy o odtržení. (…) Někteří ze zakladatelů Izraele, včetně budoucího premiéra Menachema Begina, násilně podkopali mandát Společnosti národů a vyhodili do povětří hotel King David v Jeruzalémě, kde zabili více než 90 lidí. V dnešní době by to odpovídalo zabití příslušníků mírových sil OSN. Navíc to byli ti, kdo při notoricky známém masakru v Dejr Jásinu zabili více než 100 Arabů, většinou starců, žen a dětí. Nejen Izraelci jsou ale pokrytci. Jsme to my všichni. Terorismus je ve skutečnosti to, co dělají ostatní, nikdy to, co děláme my sami. To je dost možná jediná definující charakteristika. To je důvod, proč Amerika pohlíží na islámské fundamentalisty jako na součást osy zla a proč zase oni pohlížejí na Ameriku jako na velkého satana (…) A musíme přiznat, že když teroristé vítězí, naše postoje se mění. (…) Nelson Mandela, který byl celá desetiletí na americkém seznamu teroristů, se stal prezidentem Jihoafrické republiky, nositelem Nobelovy ceny za mír a snad nejoslavovanějším člověkem na Zemi. Naše postoje se navíc mění v situaci, kdy se terorismus dotýká nás osobně, a ne někoho z druhého konce světa. Jako britský občan jsem si velmi dobře vědom toho, kolik Američanů s tichým souhlasem americké vlády poskytlo miliony dolarů Irské republikánské armádě. Copak máme tak krátkou paměť? Copak je naše morálka tak povrchní nebo naše definice terorismu tak flexibilní? Zjevně ano.“ (Ross, 2009, s. 232)

Podobně proměnlivé případy najdeme i při spolupráci mezi mafií a domácí nebo mezinárodní politikou v Itálii, počínaje druhou světovou válkou a úlohou americké mafie při osvobozování Sicílie.

Všechny pokusy transformovat tyto ideologické prvky v bezpečnostní techniky se rychle proměnily v čistě politické nebo manipulativní operace některého ze zúčastněných aktérů. Proto je jejich použití rozporuplné: mohou být ochrannými prvky, ale mohou také představovat faktor, který riziko dále zvyšuje, jak brzy uvidíme při analýze zúčastněných stran.

Motivace jsou relativní. Záleží na tom, jak je různí aktéři vnímají s ohledem na teorii racionální volby, která od začátku předpokládá posouzení dynamických procesů iracionální racionality („omezená“ nebo „ohraničená“ racionalita) pro preventivní akce, a to je přesně to, co tvoří základ „krychlového modelu“:

„Pachatelé se v konkrétních situacích (fyzické a sociální prostředí) chovají podle toho, jak je vnímají. Vnímají své vlastní potřeby (chtějí peníze na drogy) a vnímají prostředí (blízko a daleko), které jim nabízí příležitosti k provedení skutku, ať už jde o vloupání, bankovní loupež nebo teroristický útok. Proč pachatelé volí jako prostředek k získání peněz spíše spáchání zločinu než získání zaměstnání, je otázkou, na kterou teorie racionální volby nedokáže odpovědět. Nebo je to alespoň považováno za méně relevantní než otázka, proč pachatel volí vloupání místo bankovní loupeže, nebo proč se terorista rozhodne vyhodit do vzduchu budovu, a nikoli unést letadlo. Chování pachatelů podmiňuje způsob, jakým vnímají příležitosti i omezení. Cizímu člověku nebo pozorovateli chování pachatelů se jejich postup může (ale nemusí) zdát racionální. Pachatel vnímá své chování jako racionální způsob dosažení cíle.“ (Freilich a Newman)

Z tohoto pohledu jsou jevy terorismu a organizovaného zločinu nositeli určité teleologické úrovně „racionality“ a „prostřednictví“, i když se externímu pozorovateli jeví jako zcela nelogické nebo postrádající účel, pokud důvody, které podporují jejich pachatele, ospravedlňují očekávání jednotlivce.

Zdánlivá nelogičnost sebevražedného atentátu maskuje logické hledání vyššího „dobra“, o něž nějakým způsobem vědomě či nevědomě usiluje (Becker, 1968, Tilley, 1997, s. 95–107; Newman, 1997, s. 21). Rozdíl mezi vědomím a nevědomím přesně odpovídá rozdílu mezi narativy a motivacemi, což je klíč k pochopení toho, co máme na mysli pod pojmem „motivovaný pachatel“.

Ve skutečnosti mezi motivacemi a narativy, které ospravedlňují jednání v daném okamžiku, existuje podstatný rozdíl. Záleží na tom, jak je zúčastněné strany využívají: státní moc je může použít k získání souhlasu s vlastní bezpečnostní politikou; pachatelé naopak ospravedlňují trestné činy, které většina lidí považuje za nemorální. Narativy, na které se často zaměřuje profilování (muslimové, křesťané, extremisté, radikálové atd.), lze dočasně přijmout k ospravedlnění nebo motivaci úplně jiné povahy nebo jednoduše k upoutání pozornosti na základě emulačních mechanismů, jejichž motivace se shodují s primárními potřebami. V jiných případech se narativy využívají k vyprovokování jedince, který je považován za nepřítele, a ještě jindy k uzavření spojenectví a získání podpory, jak se často děje ve věznicích nebo na mezinárodní politické scéně. V poslední době využívá bezpečnostní narativy k ospravedlnění válek nebo diktatur také mnoho blízkovýchodních režimů (zůstaneme-li v těchto zeměpisných šířkách).

Budeme-li se proto příliš soustředit na deklarované narativy s ohledem na motivace, které jsou základem „racionální teorie“, pravděpodobně se dostaneme na scestí, protože často předhazované narativy nejsou ničím jiným než uměle vytvořenými „provokacemi“ nebo „ospravedlněními“. Nikdy nesmíme zapomínat na to, že přílišné tíhnutí k „dopravním pásům“ nebo „střetům civilizací“, je kontraproduktivní a může být dokonce zcela neefektivní.

Přestože je souvislost mezi násilnými filmy a násilím ve společnosti hodně sporná, existují určité důkazy o „kopírování“ zločinů, protože mediální zprávy o neobvyklých zločinech někdy vyvolávají jejich napodobování jinde. Ukázalo se například, že studenti, kteří vidí, jak se jejich učitelé zapojují do nelegální počítačové činnosti, budou sami častěji páchat počítačové zločiny, a že ostatní chodci budou následovat někoho, kdo přechází na červenou.

27. prosince 1996 byla kamenem hozeným z dálničního nadjezdu poblíž Tortony v Itálii zabita Maria Letizia Berdini. Zprávě byla věnována určitá pozornost v tisku a od té doby se házení kamenů z nadjezdů opakovalo v dalších podobných případech: do 31. srpna 2017 bylo zaznamenáno 63 případů a v roce 2016 celkem 85, tedy téměř každé 4 dny jeden.

Italská policie si však v těchto jevech povšimla vzorce opakování souvisejícího s geografickými, informačními a územními faktory, i když uznala podstatnou různorodost pachatelů a důvody, které k ospravedlnění svých činů uváděli.

Proto se motivace, filtrované ze všech ideologických aspektů, proměňují v soubor korelací souvisejících s trestním řízením a jako takové jsou v simulacích popsány.

Posouzení připravenosti

V tomto proměnlivém kontextu je spojení mezi prevencí a kriminalitou vytvářeno přístupem SPK prostřednictvím zavádění parametrů „připravenosti“, tedy analytické kategorie, kterou lze přizpůsobit téměř všem modelům prevence.

Také tato kategorie má tendenci způsobovat nedorozumění, protože „připravenost“ je jedním z indikátorů hromadného profilování ve strategii „Mappa“, kterou přijalo anglické ministerstvo vnitra a další zpravodajské agentury.

„Připravenost“ jednotlivců a skupin se tradičně vyjadřuje podle tří úrovní, často doprovázených barevnými vizuálními mapami:

1. Jedinci připravení páchat zločiny, aniž by si toho byli téměř vědomi. Patří sem podněty z okolního prostředí, které mohou jedince vyprovokovat nebo přimět k činu (Wortley, 1997, s. 66).
2. „Distální faktory“, které jedince uvádějí do různých stavů připravenosti (Wortley, 2011) a potenciálně zvyšují jeho reakční citlivost na faktory příležitosti, které jedince a skupiny vedou k většímu sklonu k páchání trestných činů (Tilley, 1997, s. 95–107).
3. Jedinci nacházející se ve vědomém stavu připravenosti v důsledku hodnocení alternativních způsobů uspokojení vnímané potřeby, včetně odplaty za skutečné nebo domnělé křivdy, a tento vědomý stav je ovlivněn řadou situačních faktorů a vlivy prostředí (Cornish a Clarke, 1986, str. 3).

Kanadská zpravodajská služba nedávno vyvinula analytický model „připravenosti“, který se soustředí spíše na to, JAK jsou trestné činy připravovány, než PROČ jsou páchány[4]:

„Například ve scénáři plánování útoků mohou ukazatele mobilizace k násilí zahrnovat nákup potřebného materiálu, obhlídku cíle nebo pořízení videa o záměru zemřít mučednickou smrtí. Je důležité si uvědomit, že k uskutečnění technicky nenáročného teroristického útoku může stačit pouze nůž nebo automobil. Tento typ útoku je zvláště obtížné předvídat, ale i u těch nejjednodušších teroristických útoků jsou často přítomny určité ukazatele.

Osoba připravující se na mobilizaci k násilí může také chtít skrýt své aktivity před úřady nebo před lidmi v okolí. V takovém případě by se mohly objevit náznaky utajování a klamání. Taková osoba může například k šifrování svých zpráv používat software, může si vymyslet krycí příběh k odůvodnění svého odjezdu z Kanady nebo si může vytvořit novou identitu.“ (CSIC, 2018)

Z našeho pohledu na řízení událostí spadá tedy „připravenost“ z hlediska deskriptorů kriminální dráhy jednoznačně do kategorie JAK a přesně identifikuje různé typy trestné činnosti. V tomto smyslu se jedná o faktor, který se zásadně liší od faktorů identifikovaných v teoriích „dopravních pásů“, jež se soustřeďují na psychoideologické zásady.

Podle různých modelů posuzování rizik používaných v Evropě jsou „připravenost“ a „motivace“ v rámci sady nástrojů krychlového modelu korelacemi aplikovanými na všechny aktéry, nejen na pachatele. Velmi důležitým korelačním prvkem, pokud jde o preventivní opatření v kontextu před spácháním zločinu, je zejména „připravenost“.

---

[1] Recital 8 of the Directive

[2] United Nations Convention against Transnational Organized Crime, art. 2

[3] Richard Wortley, A Classification of Techniques for Controlling Situational Precipitators of Crime, Security Journal, 14: 63–82, 2011

[4] Canada Security Intelligence Service, MOBILIZATION TO VIOLENCE (TERRORISM) RESEARCH, key findings, 2018