Metodika prevence

Porušujeme zákon rámu: proměnliví vlastníci, zúčastněné strany a pracovníci v první linii

Sada nástrojů krychlového modelu přináší revoluci v principu zákona rámu, podle kterého může člověk pochopit obraz, pouze pokud se na něj podívá zvenčí. My se místo toho snažíme udělat si obrázek tím, že zůstáváme uvnitř situací, často je pozorujeme zevnitř a neustále v nich měníme pozorovací úhel.

V současných teoriích prevence jsou zúčastněné subjekty, pracovníci v první linii a vlastníci preventivních opatření považováni za statické hráče a v některých případech dokonce za velmi zmatené. Naopak první skutečnost, nad kterou nám „krychle“ pomáhá se zamyslet, je, že se tyto role mění v závislosti na prostředí a v mnoha případech se mohou také obrátit nebo vytratit. Přímým důsledkem je, že opatření ke zmírňování škod, která mají být použita v kontextu „A“, se mohou úplně lišit od opatření požadovaných v případě, že k odpovídající události dojde v kontextu „B“.

Daná kriminální taktika (například individuální sebevražedný atentát) může mít různé významy a může vyžadovat přijetí zcela odlišných preventivních a reakčních opatření, třebaže v rámci koherentního narativního scénáře, pokud je použita v Berlíně nebo v Káhiře, kde existují velmi odlišné podmínky prostředí a skutečné motivace, a pracovníci v první linii a zúčastněné strany v důsledku toho plní ve vztahu ke konkrétnímu prostředí velmi odlišné funkce.

Pro účely našeho modelu vede například záměna různých typů konfliktů, jako jsou události spojené s bojem proti povstalcům, u kterých se uplatňují politicko-vojenské strategie, za události spojené s bojem proti terorismu, které řeší taktické jevy v občanských kontextech, k přijetí nesprávných preventivních a kontrastních strategií, jak jasně vysvětluje David Kilcullen (D. Kilcullen 2010, 2013, 2016).

Dopady těchto chybných analýz mohou být, jak ukázaly nedávné studie, pro bezpečnost doslova pohromou. Docent politologie Sean M. Zeigler a Meagan Smith, kvantitativní analytička společnosti RAND Corporation, prokázali v případě terorismu úzkou souvislost mezi terorismem a „válkou proti terorismu“, a to na základě kvantitativní analýzy kombinující údaje z Global Terrorism Database při University of Maryland s údaji o občanských válkách a povstáních ze 194 zemí světa shromážděných v rámci programu Conflict Data Program v Uppsale. Časové rozmezí 1989 až 2014 badatelům umožnilo přímé srovnání teroristických útoků z období po skončení studené války s útoky po roce 2001.

Jejich nedávné závěry potvrzují souvislost mezi terorismem a zahraniční politikou, což je jedno z často diskutovaných témat, které ve strategii „Prevent“ chybí:

„Titulky týkající se terorismu mají tendenci naznačovat to nejhorší, ale pravda je mnohem prozaičtější. V zemích, které netrpí občanskými válkami ani povstáními, došlo po 11. září k úbytku teroristických útoků – a to velmi výrazným způsobem. Většina teroristických incidentů, k nimž došlo během celosvětové války proti terorismu, souvisela s povstáními a občanskými válkami. Bylo tomu tak i před rokem 2001, ale v éře války proti terorismu se souvislost mezi terorismem a povstáními výrazně prohloubila.”[1]

Před rokem 2001 zaznamenaly země s převahou muslimského obyvatelstva méně případů domácího terorismu; po 11. září v těchto zemích domácího i mezinárodního terorismu výrazně přibylo. Tento vzorec je obzvláště patrný na místech nedávno postižených konflikty, jako jsou Irák, Afghánistán, Pákistán, Libye a Súdán.

Toto zjištění může být výsledkem domácích otřesů v některých částech muslimského světa a zapojení islamistických skupin do konfliktů souvisejících s tzv. arabským jarem. Povstání islamistů jsou od roku 2001 na vzestupu a nárůst terorismu je pravděpodobně vedlejším produktem této skutečnosti. Změnu cílů si zřejmě vynutila bezpečnostní opatření západního světa. V posledních 15 letech získal na vytrvalosti a rozšířenosti terorismus džihádistů, což naznačuje obrat v zemích s muslimskou většinou, zůstává však spíše lokální než globální.

Důležité je, že k tomuto modelu terorismu v muslimských zemích mohou přispívat intervence západních zemí. Naše zjištění o pozitivní korelaci mezi vojenskými zásahy západu vedenými jménem vlád, které v těchto zemích potlačující občanské války, a domácím terorismem asi nikoho nepřekvapí. Modely odhalily, že intervence Západu rovná se dvojnásobný až pětinásobný nárůst očekávaného počtu domácích útoků. Není pochyb, že intervenující národy vstupují jen do těch nejzdlouhavějších a nejničivějších válek, tedy válek s nejvyšší pravděpodobností výskytu terorismu, což naznačuje, že intervence Západu mohou být v těchto zemích příznakem terorismu a stejně tak jeho možnou příčinou. Za posledních zhruba 15 let sem patří vícestranná povstání v zemích, jako je Irák, Afghánistán, Sýrie, Libye a Mali.”[2]

V podobném duchu a se zjevným odstupem si připomínáme výsledky akademických výzkumů a zkušeností, které potvrzují těsnou vazbu mezi neuznanými státy, zkorumpovanými a nečinnými vládami a organizovaným zločinem. Tito aktéři se zmocňují území, aby zde páchali trestnou činnost, a v některých případech používají k dosažení svých cílů teroristické taktiky nebo parapolitické modely.

Při analýze trestného činu musíme být velmi konkrétní, co se týče činu samotného, ale měli bychom jej zasadit také do geografického a územního kontextu a u podobných kontextů analyzovat odchylky.

To je užitečné, abychom pochopili, jaké typy prevence a reakce implementovat, také s ohledem na jejich dopady a reálnou dostupnost prostředků. Ačkoli to může vyznít politicky nekorektně, nelze popřít, že zdi v NDR (Německu), Palestině nebo Irsku ve své době a v daném kontextu, co se týče primárních zájmů příslušných vlád té doby, plnily svou funkci efektivně. Naopak takovéto zdi postavené např. na americko-mexické hranici vyvolávají odlišný dojem, protože politické podmínky a hodnoty svobody, multietnicity a volného pohybu v USA mají jinou hodnotu a ve srovnání s bezpečnostními požadavky jinou váhu. Tvrdé nebo měkké prostředky, které mají být využity k prevenci, musí být zjednodušeně řečeno posuzovány ve vztahu k dotčeným faktorům a z hlediska jejich přiměřenosti.

Jak připomíná Nick Ross[3],

u těchto témat bychom měli nechat ideologii stranou a být velice flexibilní. Je například zřejmé, že konkrétní strategie na ochranu cílů v evropských městech budou výrazně odlišné od strategií, které lze použít při protiteroristických akcích v zemích, jako je Sýrie nebo Libye, protože skutečná nebo vnímaná závažnost hrozeb se liší, i když teroristická taktika může být stejná (např. sebevražedné útoky). Stejně tak například v Jemenu, Egyptě nebo Izraeli by dnes nebylo příliš rozumné uplatňovat nadmíru účinné modely prevence terorismu Irské gardy. Jednoduše z toho důvodu, že (skutečné nebo vnímané) environmentální, společenské a bezpečnostní podmínky jsou naprosto odlišné.

Abychom pokračovali ve stejném duchu: problémy politické povahy vyvolávají v některých zemích reakce výhradně bezpečnostní nebo vojenské. Naproti tomu v jiných zemích není bezpečnostní prvek ničím jiným než součástí mnohem hlubší snahy o zvládání konfliktů. Pokud je na něj kladen příliš velký důraz, existuje riziko vzniku škod.

„Pokud se na to jde správně: (1) Lze terorismus často potlačit v zárodku; (2) účinná jsou tzv. situační opatření, jako je ztížení dostupnosti cílů; (3) tvrdá vojenská protiopatření jsou vysoce účinná, pokud jsou přesně zacílená; (4) zpravodajské informace jsou král; (5) ale kompromis je císař.“ (Ross, 2009, str. 241).

Jak klasifikovat reakce z hlediska priorit, jak přidělovat zdroje a jaké nástroje použít ve smyslu politik a postupů – všechny tyto proměnné se musí nechat vést obecnějším kontextem, což je základní podmínkou bezpečnostního scénáře.

Z metodického a vědeckého hlediska nejsou tedy bez výhrad přijímána následující rozlišení:

1. srovnání, které se často provádí mezi teroristickými taktikami ve válce nebo v tranzitních scénářích a fenoménem násilí v západních zemích;
2. přijetí extrémních a nepřiměřených strategií, jak popsal David Altheide, které omezují „naše intelektuální a morální schopnosti, obracejí nás proti ostatním, mění naše chování a naši perspektivu a činí nás zranitelnými vůči těm, kteří by nás chtěli ovládat k prosazování svých vlastních záměrů.“

Přístup SPK předpokládal existenci modelu vícenásobné prevence založeného na účinných ochráncích, dohlížitelích a správcích místa/instituce. Tato klasifikace je paralelní s klasifikací, která je nyní v kurzu a která je založena na pojmech pracovníci v první linii (=správci místa/instituce) a aktéři (=účinní ochránci, dohlížitelé), které jsou obecnější.

Pokud jde o kriminální jevy, pojmy organizovaný zločin a terorismus zahrnují řadu různých jevů, takže za tímto označením aktérů a pracovníků v první linii se skrývá řada různých subjektů s rozmanitými a v mnoha případech odlišnými zájmy a záměry.

Nápad s krychlí je založen na myšlence, že kritické události se vždy odehrají proto, že někteří zúčastnění aktéři nevykonali svou práci náležitě a v souladu s definicí jejich společenského poslání. Jak si povšiml Clarke (2006), k mnoha problémům dochází, protože instituce nebo více institucí není schopno nebo ochotno přijmout preventivní strategii nebo protože tyto instituce úmyslně daly vzniknout okolnosti, která trestné činnosti nebo porušování pořádku nahrává. Tímto způsobem vznikají riziková zařízení a místa, kde se kriminalita koncentruje.

První zjištění je triviální a snadno pochopitelné: běžné bezpečnostní problémy objevující se v dané zemi v různých kontextech implikují různorodé vlastníky nebo různé stupně vlastnictví. Spáchá-li mladistvý pachatel trestný čin „X“ v prostředí „A“ (například ve škole v Miláně), budou zde role a míry odpovědnosti jiné, než jak je tomu u odpovídajícího trestného činu „X“, k němuž došlo v prostředí „B“ (například ve věznici v Neapoli).

Myšlenka, že prevence souvisí s tím, do jaké míry se prosazují bezpečnostní nebo zpravodajské složky, je zavádějící. Řešení problémů obvykle vyžaduje aktivní spolupráci lidí a institucí, které nevzaly v úvahu podmínky, jež ke vzniku problému vedly. Tito lidé přenesli vlastnictví problému ze svých beder na bedra policie. Důležitým cílem každého procesu zaměřeného na řešení problému je proto přimět je, aby převzali vlastnictví a související společenskou odpovědnost.

Za zmínku však stojí ještě další, hlubší zjištění. Nesmíme se bát připustit, že mnoho problémů souvisejících s organizovaným zločinem a terorismem v Evropě může vznikat kvůli rozporům v našich politických, sociálních nebo ekonomických systémech. Navzdory tomu, co se tisk a politika snaží v rámci stávajícího systému prosadit, ne vždy platí, že za zrodem teroristických akcí nebo mafiánských zločinů stojí IS, „zkušený mentor“, lovec hlav nebo temné mezinárodní spiknutí.

Mnoho problémů vzniká kvůli tomu, že určité instituce (podniky, státní orgány, občanská společnost nebo jiné organizace) nevykonávají nebo odmítají vykonávat svou činnost způsobem, který by kriminalitě spíše bránil, než aby ji způsoboval. V některých případech mohou být spouštěčem bezpečnostních incidentů dokonce činnosti některých sociálních agentur.

Stručně řečeno: k mnoha problémům dochází, protože jedna nebo více institucí není (kvůli nedostatečným zdrojům nebo nevědomosti) schopno nebo (kvůli penězům nebo ideologii) ochotno zavést strategii prevence.

Současné modely neodrážejí skutečnost, že v různých PROSTŘEDÍCH a v rámci různých UDÁLOSTÍ se za prvé (1) úlohy a programy pracovníků v první linii a zúčastněných stran liší a navzájem překrývají a za druhé (2) tyto subjekty sestávají z mnoha podskupin, z nichž každá má své vlastní, často protichůdné zájmy a záměry, kdy lze ve snaze o dosažení netransparentních cílů s bezpečností manipulovat.

Orgány činné v trestním řízení a zpravodajské složky jsou státní orgány a v některých případech, jak jsme viděli, jsou vlády jedním z faktorů, který usnadňuje vznik kriminálních nebo teroristických fenoménů. Jejich činnost může být dobrovolná (koluze) nebo nedobrovolná.

Na druhé straně účinní ochránci a dohlížitelé jsou obvykle subjekty, které mají kořeny v občanské společnosti, zejména pokud to nejsou státní úředníci. Jejich zájmy se však ne pokaždé shodují se zájmy vlád. Nejde jen o otázku politiky, většin a opozice, radikalismu, společenských hnutí nebo terorismu. Pokud se například politická moc na daném místě stane kořistí mafiánských organizací, které mají kontrolu nad způsobem, jakým jsou voleni politici a jak probíhají veřejné zakázky, potom občané a individuální skupiny již nemohou sdílet stejné cíle jako jejich zavedená elita, protože náklady, které musí nést, aby se zkorumpovaná vláda udržela, se stávají neudržitelnými pro ně samotné. K podobným případům dnes dochází ve výrazně diktátorských zemích, kde je bezpečnost nástrojem represí vůči občanům.

Pak existují komunity přistěhovalců, kteří žijí v neuspořádaných právních a jurisdikčních podmínkách, jejichž zájmy jsou v přímém rozporu se zájmy státu a občanů dané země: státy chtějí snižovat náklady a politický dopad imigrace, zatímco přistěhovalci se nechtějí znovu ocitnout ve válkách nebo čelit zoufalým okolnostem, před nimiž uprchli. Střet zájmů pak může nabývat mnoha podob: skupiny občanů, které ve státě žijí a možná již finančně utrpěly v důsledku ekonomické krize, odmítají přistěhovalce, kteří žijí na úkor jejich blahobytu nebo možnosti získat pracovní místo.

Rozhodující roli hraje také prostředí, kde k těmto jevům dochází, a stejně tak i funkce pracovníků v první linii a zúčastněných stran. Jen se zamysleme nad situací vězňů v nápravném zařízení: pouze extrémní forma konání dobra by vedla k tomu, aby se jejich zájmy a záměry shodovaly se zájmy a záměry strážných.

Potom zde máme exponované případy, jako jsou wikileaks, které ukázaly, jak státy z pozice síly a pod rouškou bezpečnostních proklamací jednají proti svým občanům v zájmu bezpečnosti. Toto téma získalo v posledních letech na důležitosti a nabylo rozměrů, s nimiž modely prevence před wikileaks a nástupem globální sítě nepočítaly.

Konečně bychom neměli zapomínat, že v jedné kategorii (např. „bezpečnostní složky“) existuje mnoho dalších podkategorií, z nichž každá má svoje role, různý stupeň samostatnosti a různou hierarchii, které se ne vždy shodují. Byli jsme svědky toho, jak důležité je udržovat zpravodajské role, funkce a postupy oddělené. Totéž však platí i pro soudnictví a ve druhém případě také s jasným rozlišením mezi vyšetřovacími a soudními funkcemi. Na druhou stranu nelze popřít, že základním klíčem k prevenci je výměna informací mezi policejními složkami, úředníky se soudní pravomocí a zpravodajskými agenturami, i když s náležitými procesními omezeními.

Toto je jen několik příkladů z mnoha, které lze uvést a které ukazují, jak mohou být tradiční kategorie prevence mnohem proměnlivější než to, co vidíme na povrchu, a že součástí systému jsou odlišnosti a oddělené funkce, které až doposud zaručovaly rovnováhu, svobodu a stabilitu. Tyto příklady zároveň ukazují, že existuje potřeba provádět v systému prevence dobře regulované změny tak, aby aktivity lépe odpovídaly složitosti příslušných jevů.

Statická povaha modelů je pravděpodobně největší chybou, kterou v současných strategiích prevence spatřujeme. Během kritických a závažných událostí aplikují tyto strategie na všechny problémy související s terorismem a organizovaným zločinem schémata založená na nadřazenosti policejních složek a hierarchie velení. Klíčem k prevenci jsou odlišnosti a podrobnosti. Ideologické nálepky (trestné činy související s terorismem nebo zločiny v mafiánském stylu) jsou sice atraktivní pro tisk, ale jsou-li aplikovány na prevenci, téměř nikdy nefungují. Stejně tak obecné nálepky jako „zúčastněné strany“ nebo „pracovníci v první linii“ nám toho příliš neříkají o „vlastnictví“ a účinnosti preventivních činností, protože skrývají množství prvků, zájmů a způsobů provedení, dovedností a odpovědností.

U tohoto konkrétního aspektu bylo úkolem krychlového modelu zavedení nových kategorií subjektů (čili „složek“) coby součástí virtuálního prostoru souvisejícího s bezpečností, z nichž každý měl v simulované interakci různou „váhu“ a „nástroje“. Patří sem sdělovací prostředky, politika, státy a nadnárodní organizace, které mohou sehrát důležitou roli v systému prevence.

---

[1]  Sean M. Zeigler and Meagan Smith, Terrorism Before and During the War on Terror: – a more dangerous world?, Sage Publications, October-December 2017, pg. 1-8, consulted on 2-1-2018 in http://journals.sagepub.com/doi/pdf/10.1177/2053168017739757 . On this topic see also Findley MG and Young JK (2012) Terrorism and civil war: A spatial and temporal approach to a conceptual problem. Perspectives on Politics 10(02): 285–305. Findley MG and Young JK (2015) Terrorism, spoiling, and the resolution of civil wars. The Journal of Politics, 77(4): 1115–1128.

[2] Sean M. Zeigler and Meagan Smith, Terrorism Before and During the War on Terror: A Look at the Numbers, in  War on the Rocks, National Security Network-University of Texas, December 2017

[3] Nick Ross, How to Lose the War on Terror: lessons of a 30 Year War in Northern Ireland, Crime Prevention Studies, Vol. 25 (2009), pg. 229-244